Chaloupka Maxe Švabinského

Chaloupka Maxe Švabinského (čp. 50) leží na okraji vesnice Kozlov pod vrcholkem Kozlovského kopce.

galerie

Jejím prvním doloženým  obyvatelem byl národní obrozenec, filosof a revolucionář František Emanuel Welz (1816-1890). Tento pozoruhodný myslitel se narodil v nedaleké Litomyšli,  zde také vystudoval gymnázium a později filozofii. V dalších studiích filozofie a později práv pokračoval ve Vídni, zároveň si přivydělával jako vychovatel ve šlechtických rodinách. V roce 1848 se účastnil revolučního dění v Praze. Když byla revoluce potlačena, uchýlil se do ústraní v České Třebové, kde žil v rodině Rybičkových. V roce 1883 pak odešel do Kozlova, aby mu  výminek  takřečeného Pecháčkova statku poskytl poslední útočiště. Poslední léta  strávil Welz psaním svých vzpomínek a především četbou literatury, kterou si  jako jediný luxus svého skromného života  nechával posílat. Když v roce 1890 zemřel, zůstala po něm v chaloupce značně rozsáhlá knihovna. Její část odkázal obci Kozlov, část městu Litomyšl. Kozlovská chaloupka osiřela, ne však nadlouho.

Vejrychovi, Švabinský a Kozlov

Na jaře roku 1891 rodina pražského železničáře Rudolfa Vejrycha st. hledala vhodný letní byt. Protože vozmistr Vejrych znal přírodní krásy Českotřebovska, pátrali právě zde. Matka Josefa se synem Karlem se měli na nějaký vhodný objekt poptávat na českotřebovském nádraží a právě tady jim prý kdosi poradil, aby se zajímali o právě uprázdněnou chaloupku v Kozlově. Vejrychovi byli místem nadšeni a rozhodli se stavení si pronajmout. A  tak od roku 1891 měla kozlovská chaloupka pravidelné návštěvníky: manžele Rudolfa a Josefu Vejrychovi s dětmi Karlem, Rudolfem a Elou i jejich babičku Josefu. K těmto přibyl v roce 1895 ještě jeden. Byl jím nápadník Ely, mladý ambiciózní student pražské malířské akademie  Maxmilián Švabinský (1873-1962). Mladí lidé se seznámili téhož roku v Praze  na Národopisné výstavě českoslovanské a už po Vánocích 1895 přijal Max pozvání Vejrychových, aby s nimi v Kozlově strávil několik volných dní. Kozlovská krajina, rázovití obyvatelé i samotné stavení mladého umělce okouzlili a natolik umělecky inspirovali, že dnes mluvíme o „kozlovském období" Švabinského.

galerie

Výčet děl náležejících k této etapě malířovy tvorby by byl značně dlouhý, rozmanité jsou i užité techniky. Podobizny individuální i skupinové a zejména krajinné výjevy, které přímo na Kozlově vznikly, nebo odtud čerpaly tematicky, prováděl Max Švabinský v olejomalbě, kresbě, kombinovaných technikách či v grafice.

K nejkrásnějším a také nejproslulejším pracím náležejí Kulatý portrét (1897); Růžový portrét (1898); Chudý kraj (1900), U stavu (1901), Dvě matky (1903); Babička v šálu (1903); Velký rodinný portrét (1905), Malá rodinná podobizna (1912), Letní den (1906), Bílá kamélie (1911), Letní noc (1911). V roce 1910 zde, přesněji na novém průčelí bývalého Pecháčkova statku, vytvořil i sgrafito  nazvané Žnečka.

Sepětí Maxe Švabinského a Kozlova se ještě upevnilo, když roku 1900 došlo k jeho sňatku s Elou Vejrychovou. Vlastní obřad proběhl v děkanském kostele Povýšení svatého Kříže v Litomyšli, svatební hostina pak v Hurtově hostinci v sousedství Pecháčkova statku v Kozlově. Toho roku se také kozlovská chaloupka - teď už příliš těsná pro rostoucí rodinu - dočkala zásadní změny.  K původní, staré části přistavěl Karel Vejrych novou, prostornější, s velkou kuchyní a rozlehlým světlým pokojem, pro který navrhl vybavení Rudolf Vejrych. V podkroví vznikl malý pokojík, pro svůj tvar pojmenovaný Kufr, který sloužil Švabinskému jako pracovna. Štít nové chaloupky pak Švabinský spolu s Rudolfem Vejrychem a Otakarem Vaňáčem ozdobili výjevem  Svatý Václav přijímá dary.

galerie

Kolem roku 1915 se však začaly komplikovat vztahy mezi  Elou a Maxem . Manželé se posléze odcizili, takže Švabinský  přestal  Kozlov navštěvovat. Naposledy se sem vypravil roku 1919, aby se zúčastnil pohřbu Elina otce Rudolfa Vejrycha. Po čtyřiadvaceti letech tak jeho „kozlovské období" skončilo. V roce 1930 došlo k rozvodu  a o rok později se Švabinský oženil  se svou bývalou švagrovou Annou, první ženou Rudolfa Vejrycha ml., která mu byla další velkou inspirací. V roce 1945 pak adoptoval její dceru z prvního manželství Zuzanu.

Vedle tak výrazné malířské osobnosti, jakou byl Max Švabinský, vyrůstala v rodině Vejrychových další, totiž Elin bratr Rudolf (1882-1939). Tento absolvent umělecko-průmyslové školy a pražské akademie  byl výtvarným redaktorem časopisu Topičův sborník, později si na Vinohradech otevřel soukromou malířskou školu. Kozlovu věnoval řadu svých děl, například Polní cesta nad Dolíkem (1924); Dolík v Kozlově (asi. 1924); Kozlovská silnice  (asi 1928), Pradleny  (asi 1926).

Další z bratrů Vejrychových, Karel (1873-1930) projevoval od mládí hudební nadání. Absolvoval konzervatoř, studoval ve Výmaru, ve Frankfurtu nad Mohanem, v Paříži. Později přijal místo profesora klavírní hry v Kišiněvě. Jeho rodina zatím žila v Kozlově na tzv. Pecháčkově statku. V roce 1911 Karel Vejrych profesorské místo opustil, usadil se v Kozlově a hledal obživu v hospodaření. Jeho působení zde bylo pro obec přínosné, protože tento světaznalý muž se zasadil  o vybudování silnice mezi Českou Třebovou a Kozlovem, tedy cesty, která dnes nese jméno Maxe Švabinského. Později se Karel s manželkou přestěhoval do Prahy, pohřben je v Kozlově.

galerie

Po smrti Rudolfa Vejrycha st. a odchodu Maxe Švabinského byla stará kozlovská chaloupka obývána Josefou Vejrychovou a její nová část Elou. Josefa Vejrychová v závěru svého života shrnula své vzpomínky do knížek Jak bývalo v Kozlově (1924) a Ze starých časů (1931).  Obě  dílka doplnil Švabinský svými ilustracemi.

Ela Švabinská žila i nadále v Kozlově čilým společenským životem a  přijímala zde četné návštěvy. Mezi její hosty patřil skladatel Bohuslav Martinů, primarius České filharmonie Stanislav Novák, francouzská klavíristka Blanche Selva, přítelkyně Ely Marie Majerová. Přijížděl též profesor Zdeněk Nejedlý a jeho žák Mirko Novák i řada dalších.

V době 2. světové války Ela spolupracovala s komunisty, proto byla roku 1943 zatčena gestapem a do konce války vězněna v koncentračním táboře v Ravensbrücku. Po válce se věnovala psaní vzpomínek, které vyšly v roce 1960 pod názvem Vzpomínky z mládí. Zemřela v roce 1967 a je pohřbena spolu s dalšími členy rodiny na malém kozlovském hřbitově.

galerie

Po smrti Ely Švabinské se kozlovská chaloupka stala majetkem dcery Rudolfa a Anny Vejrychových Zuzany Švabinské - Vejrychové (1912-2004), adoptivní dcery Maxe Švabinského, která dlouhá léta chaloupku spravovala a navštěvovala téměř až do své smrti. Také ona zachytila své vzpomínky na Vejrychovu rodinu, Maxe Švabinského a Kozlov na stránkách knihy. Nese název Světla paměti (2002). Krátce před smrtí paní Zuzany byla chaloupka i s dochovaným vybavením prodána městu Česká Třebová. Brzy nato začala rozsáhlá rekonstrukce celého objektu se záměrem vytvořit zde expozici připomínající životní osudy rodiny Vejrychovy a Maxe Švabinského. Slavnostní otevření zrekonstruované chaloupky Maxe Švabinského se konalo v září 2006.